Myšlenka kterou se zabývám v podstatě od narození ratolesti – jak jim ty nové životy neposrat. Mám totiž velmi silný pocit, že většina rodičovských konání nazývaných výchovou, nadělá víc škody, než užitku. Počínaje výchovnými postupy – škoda každé rány, která padne vedle – na kterých vyrostli naši rodiče v 60. letech. Přes zastrašování, vydírání, kritiku, pochvaly a úplatky, které fičely v 90.letech. Až po moderní zhýčkané generace…
Někdy to vypadá, že ať děláme co děláme, všechno je špatně. A špatně je i to, když nedělat nic… Když si je rodič příliš jistý svými výchovnými postupy něco tam smrdí, ale ani příliš nejistý rodič není pro děcko výhra.
Není to tak zle jak to vypadá. Pes je zakopán v extrémech. Jakákoli metoda je špatná, je-li zahnána do extrému. Takže mám pocit, že celé to je nakonec o tom, naučit se balancovat. Sledovat co se děje s našimi dětmi a případně přehodnotit náš přístup k nim. A tohle bych si chtěla v následujících poznámkách ujasnit. Příčiny a následky. Prostě si tu chci udělat seznam IFů, které mi budou slouži jako kompas.
IF(rodič=“chválí“) dítě=“závislák na pochvalách…
IF(rodič=“kritizuje“) dítě=“nízké sebevědomí“;
IF(rodič=“milující, pečující, obětavý“)dítě=“empatické, nesamostatné, ublížené, nízké sebevědomí“
IF(rodič=“autoritativní“) dítě=“pomocník mafiánů“;
IF(rodič=““
…
Napsat komentář