Poznámky a postřehy ze včerejší (21. 1.2026) přednášky Petry Jankové.
Násilná uštěkaná komunikace je založena na útocích.
Útok = soud, nebo výčitka.
Nenásilná komunikace (z nadhledu objektivně) analyzuje:
- situaci,
- své pocity,
- své potřeby
- pocity a potřeby druhé strany
/* a hledá řešení (můj postřeh, který v přednášce výslovně nezazněl a chyběl mi).
Dále tam zazněly 4 kroky nenásilné komunikace:
- POZOROVÁNÍ – co vidím (oběktivně bez soudu a nálepek)
- POCITY – jaké pocity to ve mě vyvolává
- POTŘEBY – jaké mé potřeby jsou za těmi mými pocity
- PROSBA – požádat druhou stranu o vyhovění mým potřebám? a respektovat ano stejně jako ne
Cvičení na pozorování – rozlišovat věty šakalů (útoky, výčitky, soudy o druchý/sobě, dávání nálepek dobré/špatné) od nezaujatých popisů žiraf.
Pomůcka na identifikaci pocitů – výčet emocí (karty emocí)
Pomůcka na identifikaci potřeb – seznam nejrůznějších potřeb
Prosba – to jsem úplně nepobrala – ale tipuju, že jde o nějaké jasné vytyčení svých hranic. Že nestačí si identifikovat a vyjasnit své pocity a potřeby jen se sebou, ale že je třeba je i sdílet s okolím, aby bylo okolí informováno o mém stavu… patrně problémové místo nejen pro mě, ale obecně pro ženy:
– problém jasně a stručně se vyžvejknout (chci od tebe to a to a to, tak a tak a tak, do tehdy a tehdy)
– problém s akceptací negativní odpovědi.
…na stejný problém upozorňuje i kniha „Muži jsou z Marzu a ženy z Venuše“. A vypadá to, že nenásilná komunikace dává konkrétní postup jak z toho ven: – ukaž na emoci – ukaž na potřebu – takže chceš aby tohle? ano/ne nebo tohle ano/ne?… a diskuze někam směřuje. Hip, hip, hurá 😀
Asi jsem to nakonec přece jen pobrala O:)