Starší bije mladšího
Nemám nastudované žádné výchovné postupy. Většinou se snažím řídit jen svým instinktem. Občas se ale vyskytnou situace, které mi dají hodně zabrat. Jednou takovou byl problémem - starší bije mladšího. Zažil to asi každý rodič sourozenců. Někdy provorozená ratolest snáší příchod mladšího sourozence tak negativně, že jde mladšímu o život. To naštěstí nebyl náš případ. Ale i tak se vzteklé útoky na mladšího brášku množily a nabývali na intenzitě. Příčiny konfliktů byly vesměs hračky. Odstraněním hraček konfliktů ubylo a tak jsem měla víc času přemýšlet a analyzovat tyto situace.
Všimla jsem si, že čím přísnější byl trest za útok na mladšího brášku, tím vzteklejší byl další útok. Když dostala dcerka po zadku, přiklonila se k fyzickému útoků při dalším konfliktu s bráchou. Když se jen okřikovala, po bráchovi jen řvala. Tenkrát mi došlo, že to dítko opět jen kopíruje moje chování.
Děti zrdcadla rodičů
Do jakých detailů dítě kopíruje naše chování jsem si prvně uvědomila, když měla dcerka asi rok a půl. Nevěděla jsem moc, jak si s ní mám hrát a tak jsem vymyslela jednoduchou deskovou hru. Cílem bylo vybírat karty s největším "číslem", protože ty posunuly figurku dál. Aby byla hra vyrovnaná, schválně jsem volila menší čísla a pozorovala, kdy si malá všimne souvislosti, že některé karty jsou výhodnějíší než jiné. Brzy jsem však zjistila, že malá se nesnaží dostat rychle k cíli, ale hraje stejně jako já. Volí takové karty, které její figurku udržují blízko té mé (aby byla hra spravedlivá :D). Skutečně mi připadalo, že malá vycítila mou strategii nechat jí vyhrát a napodobovala mé chování, tak že nechávala vyhrát mě. Aniž by pořádně chápala, co to vůbec znamená vyhrát/prohrát, napodobovala jen mé chování.
No a v případě útoků na mladšího sourozence to bylo stejné. Tím, že jsem starší kárala, za její chování k mladšímu jsem jí zároveň dávala vzor chování, který zase jen kopírovala - máma (starší, silnější) křičí/bije/vyhrožuje, když já (mladší, slabší) dělám něco, co se jí nelíbí (křičm/biju/vyhrožuji bráchovi).
Vznikl tak začarovaný kruh, který jsem si musela nakreslit (viz. obr. vpravo), abych to trochu pobrala. Na tento začarovaný kruh jsem pak koukala pěkně dlouho a dumala jak z něj ven. Jak uchránit bezbranného brášku, před zlovůli starší sestry a zároveň svým chováním dát pěkný příklad toho, jak se má chovat k mladšímu, když jí on dělá něco, co se nelíbí jí ???
A byl tady další útok. Segra vztekle přetáhla bráchu plyšákem a křičí po něm. Místo automatické reakce maminky zachránkyně, se mi však teď v hlavě točíly bludné kruhy. Cokoli udělám, bude špatně! A zatím, co tak stojím a přemýšlím - bít či nebít, křičet či nekřičet -, si malý bráška dál klidně hraje, jako by se nic nestalo a vybouřená segra se odsune do druhého rohu pokoje. Aaa...hááááááááá. Takže brácha neví, že se mu děje příkoří dokud jej na to neupozorním! Takže to já jsem strůjcem všeho neštěstí! Tím, že seřvu staršího útočníka, způsobím křivdu nejen staršímu, ale i mladšímu, kterého upozorním na to, že mu bylo ukřivděno! Uf, být rodičem je někdy fakt náročné.
Od tohoto mého uvědomění se vše k lepšímu obrátilo. Omezila jsem své zásahy na minimum skutečně nebezpečných situací. A i v těch jsem se pak snažila zachovat si chladnou hlavu a klidně, leč přísně vysvětlit starší dcerce následky takových agresivních činů. A stejně tak vzápětí omezila své výchovné zásahy vůči bráchovi i dcerka.
Toto jsou mé zkušenosti. Třeba někomu příjdou vhod a ušetří mnoho nervů, času a odřených mozkových závitů :)
O něco později na mě z Internetu vykoukl tento článek Být ten druhý: Když si nejdůležitější člověk v tvém životě přivede domů novou lásku. A pomohl mi zpětně nahlédnout na celou situaci očima staršího dcerky. Až mě zamrazilo. I když se neztotožňuji se vším, co je tam psáno, vřele doporučuji přečíst.