Jak se naučit číst
V první řadě je dobré ujasnit si otázku - co je to umět číst? Převést text na zvuk? Nebo pochopit text? Z vlastní zkušenosti vím, že jsou to dvě různé věci. Já jsem od mala četla příšerně, vlastně čtu mizerně ještě dnes, ale vždy rozumím tomu co čtu. Moje mladší sestra mě rychle v čtení předběhla, četla krásně, sbírala ve škole jedničky, ale nevěděla co čte. Proto jsme na prvním stupni ZŠ spojily síly. Ona mi vše krásně četla a já jí pak vysvětlila o čem to bylo :)
V tomto článku se nechci zabývat tím, jak udělat z dítěte gramofón, protože se domnívám, že to není smyslem čtení. Smysl čtení vidím v tom, aby dítě bylo schopno chápat a vstřebávat psané informace. A tím dostalo přístup k samovzdělávání. Dnes se tomu odborně říká čtení s porozumněním.
Při pozorování svých ratolestí jsem zjistila, že dítě se učí:
1) Napodobováním druhých (sourozenců, rodičů a ostatních dospělých a dětí) - nečte-li v okolí dítěte nikdo, nemá dítě potřebu se to učit a jen těžko budete dítě nutit do čtení. Další možností, kdy dítě nemá potřebu se učit číst je, když má kolem sebe spoustu milujících a ochotných čtenářů, kteří mu vždy vše přečtou. Z více stran se dozvídám, jak důležité nejen pro děti je mít nedostatek, v tomto případě nedostatek ochoty předčítat.
2) Zkoušením, tedy pokusem a omylem. Chce-li se dítě naučit číst, protože to vidí ve svém okolí, začne to zkoušet. Začne si listovat knížkami, zajímat se o písmenka, apod. Jenže to není jen tak, vyžaduje to mnoho, mnoho úsilí a trpělivosti, jak ze strany studenta, tak ze strany učitele. Ani svatí nemají tolik trpělivosti, aby dokola odpovídali na tisíce otázek typu: Mami, tati co je tohle za písmeno? A tohle? A tamto? Výborní jsou v tomto případě o něco starší sourozenci a kamarádí, kteří se odpovídáním na podobné otázky dostávají do role těch chytrých, těch důležitých, což jím velmi imponuje a jsou tedy schopni déle radit a vysvětlovat, než dospělí. Navíc se lépe vžijí do uvažování svého mladšího kolegy, než dospěláci.
Takže tolik moje teoretické pozorování a teď praxe. Mám tu dcerku, která si chce přečíst konkrétně tuhle větu, protože se vztahuje k tomuto obrázku a to jí zajíma. Ne, nechce číst věty v slabikáři, které se skládají z písmenek, které už umí. A já se ji vůbec nedivím. Chce číst tohleto, protože je to zajímavější. Moje trpělivost ale vyprchala u předešlé věty, na druhou stranu nechci zabíjet situaci v nichž se moje ratolest snaží učit! Co teď? Odpověď příjde rychle z úst dcerky: "Mami, to by bylo super, kdyby mi ta knížka mohla říct každé písmenko, co neznám." A protože je maminka programátorka, už sedí u kompu a buší kód. Samozřejmně dcerka chce napodobovat maminku (viz. bod 1), takže průběžně mi program testuje. Aby taky důležitě bušila do kompu..
Tak vznikly tyto interaktivní knihy.
Po týdnu společného vývoje mi dcerka začíná pomalu číst :o A s tím přichází další úžasné zjištění! Ona nečte po slabikách, jak se to učí ve škole. Čte slovo vždy od začátku s tím, že pokaždé přidá další písmeno. Např. slovo "kočka" čte takto: "k", "ko", "koč", "kočk", "kočka", "kočka!"
Jak logické, jak přirozené! Vždyť mozek musí dostávat pořádně zabrat s ropoznáváním jednotlivých písmen. A my po něm ještě chceme, aby si krátkodobě pamatoval 5 i více předchozích znaků/slabik/slov? Zbláznili jsme se? To se nedá (*). Ale když si po identifikaci nového písmene, osvěžíme paměť zopakováním již přečtené části slova, pak už to reálné je. Ach, kolik trápení bych si ušetřila já, kdyby do mě v první třídě netlačili ty slabiky? Vždyť dcerka se za dva měsíce naučila číst stejně dobře jako já po 2 letech...
Tento svůj postřeh se chystám ověřit pokusem. Chci zjistit, zda je skutešně souvislost mezi rychlým a plynulým čtení a porozumnění textu.
(* teda dá se to, když převádíme znaky na zvuk, aniž bychom přemýšleli o obsahu)